Obsah alkoholu v destilátech má nejrůznější důvod. Nyní to bude znít velmi zajímavě. Na obsah alkoholu šli někde vědecky. Podle Muzea vodky v Moskvě ruský chemik Dimitrij Mendělejev stanovil ideální množství alkoholu na 38%. No a někde na to šli podle nejméně pravděpodobné teorie, jako tomu bylo v UK. Pokud neznáte tuto historii, kterou vám o pár řádků níže prozradím, ještě nežli klesnou vaše oči a pozornost níže, zkuste se zamyslet, proč má dnes whisky nejčastěji 40% alkoholu.
DLG
To není zkratka nějaké chemikálie, výrobní společnosti, ale jedná se o monogram britského politika Davida Lloyda George. Ještě před tím, než probíhala v Evropě tehdy „Velká“, dnes první světová válka, uvědomil si DLG zhoubnost alkoholu, kterému v UK tak velmi rádi inklinovali. Většina dělníků svoji mzdu, běžný plat byl nižší jak 8 liber, téměř, nebo zcela propila. Málo a těžká práce, špatné bydlení, hrozná sociální situace, to vše si zkrátka vybíralo svoji daň, kdy nejeden muž hledal řešení na dně láhve.
DLG sebral tu odvahu a zdvojnásobil daň na whisky, což by bylo pro mnohé likvidační. Rozumějme, whisky v této době, to byl úplně jiný destilát, který neměl s kvalitou velmi často nic společného. Vyhnout dani jste se mohli tak, že jste přistoupili na další poměrně velmi chytře vymyšlený kompromis, že svůj destilát necháte zrát alespoň 3 roky v sudu. Takže buď velké daně, nebo na 3 roky zmizí whisky z trhu. Jak jednoduché, jak geniální.
No a pak přišla Velká, neboli první světová válka, která přinesla řadu problémů. Ječmen, který je základní surovinou, byl potřeba pro armádu, koně, obyvatele na běžná jídla. Dalším problémem, když už byla surovina, bylo opilství Angličanů, kteří díky svému stavu nevyráběli tolik a tak kvalitně. To je fakt, který se ve válce nedá tolerovat. Ne že by ho jinde také neřešili. V srpnu 1914 car Mikuláš II zakázal výrobu a prodej vodky. To zahrnovalo uzavření 400 ruských státních lihovarů a 28 000 soukromých lihovarů. Opatření mělo za následek totální selhání ekonomiky, tj. snížení daňových příjmů o 30%, a protože vodka nebyla ke koupi, lidé si pálili sami, což vedlo k tragickým událostem.
DLG říkal: “Bojuji proti Němcům, Rakušanům a pití. Největším nepřítelem je pití.” Proč? Během války totiž nacházeli všichni práci a díky nutnosti přesčasů se říkalo, že si díky nim vydělá běžný člověk tolik, že za dva dny práce může být celý týden v lihu. Což se také stávalo. Když byl v neděli dvojitý přesčas, v pondělí nikdo nepřišel. Všichni na mol.
Lloyd George zahájil kampaň, aby přesvědčil národní osobnosti abstinenci. Příkladem šel např. v dubnu 1915 král George V, když slíbil, že v královské domácnosti nebude konzumován žádný alkohol, dokud válka neskončí. Lord Kitchener, státní tajemník pro válku, a Richard Haldane, kancléř lorda, následovali příklad krále. Zda se to skutečně dodržovalo, nevíme, byť já sám osobně pochybuji. Ale to není obsahem článku.
Kritická byla situace ve chvíli, kdy v Londýně proběhl průzkum čtyř hospod, kde bylo spočítáno, že v nich konzumovalo alkohol 1483 mužů, ale také paradoxně 1946 žen, což vzhledem k tomu, že to byly matky, bylo alarmující.
Kdo platí, ten pije
Reakce byla okamžitá. Byl vydaný zákon, že kdo platí, ten pije. Když jste si objednali dvě piva, museli jste je vypít vy. Pokud jste dali jedno kamarádovi, následovala tučná pokuta. A že padali. O tom žádná. Také někteří dostali až šestiměsíční vězení. Pro příklad, když chtěl manžel koupit své ženě víno, byl to přestupek tohoto zákona, on i ona dostali 1 libru pokuty a barmanka rovnou 5. Na manželský svazek nebyl brán ohled. Jsou ale zaznamenány pokuty i za 40 liber.
Další opatření
Následujícím krokem bylo zrušení reklamy na alkohol a podstatné zdražení whisky o 500%. Zatímco na začátku války jste si zakoupili whisky za cenu 12-20 pencí, na konci války byla minimální cena 1 libru. To pomohlo snížit konzumaci alkoholu z 89 milionů galonů v roce 1914 na 37 milionů v roce 1918. Zatímco v roce 2014 bylo shledáno v Londýně za opití vinným 67 103 osob, v roce 1917 již pouze 16 567.
Obsah alkoholu
Na začátku minulého století byl průměrný obsah alkoholu ve whisky něco kolem 44,6% až 48,6%. A to je docela dost. Nejdříve byl obsah roku 1915 snížen na maximální míru 37,5%, kdy DLG očekával, že se začne prodávat méně kvalitní, tedy více ředěná whisky. Bohužel, nevyšlo to. A tak byl prosazen roku 1917 zákon, kdy whisky musí zrát minimálně 3 roky v sudu a obsah alkoholu může mít od 28,6% až do 40%, což byla nepřekročitelná hranice.
No a zatímco třeba gin, rum atd., si i dnes ponechali svoji hranici 37,5% pod kterou nelze jít, naopak u whisky zdomácněla horní hranice 40%, která se stala všeobecně uznávaným standardem.
Závěrem
I když dnes slyšíte pohádky o minimálním ležení spojeným s kvalitou whisky atd., nyní víte, že je to vše jedna velká lež. A je také velice paradoxní, že jeden odpůrce pití alkoholu vlastně pevně stanovil přesné kvalitativní parametry whisky, což byl začátek její nebývalé popularity a růstu, na kterém se investičně vezeme dodnes.
No popravdě, není to krásný příběh. Tak doufám, že se mi dnešní článek vydařil, protože již při jeho psaní si říkám, Marťo, pěkné téma.
MK
